Vyprahlá půda, chudá vegetace a kamenitý terén donutily houževnaté obyvatele Anatolie k převážně nomádskému způsobu života. Živobytí rodinných klanů záviselo na chovu stád ovcí a koz. Pastevci putovali z kraje do kraje a na svých cestách budovali osady. Někdy trvalo celá léta nebo desetiletí, než se vrátili do svých původních rodinných osad nebo vesnic. Stáda poháněná holemi a kameny v rukou pastevců putovala na kopce a planiny a spásala skromnou trávu v okolí osad. Hlavní úlohou velkých psů, kteří provázeli stáda , bylo chránit zvířata a jejich majitele. Termín, kterým se označovali tito velcí psi, byl Coban kopegi (Cho-ban Ko-pey), turecký název pro „psa pastevce“. Tito psi žili mírumilovně se stádem a chránili ho – a pastevec jim prakticky nikdy nevěnoval žádnou pozornost. Psi zůstávali ve dne v noci se zvířaty, v zimě spali na slabém sněhovém poprašku na promrzlé půdě a v létě ušli celé dlouhé kilometry na rozpálených planinách a ve zvířeném prachu. Byli dostatečně rychlí, aby doběhli na okraj stáda o mnoha stech zvířatech, které se páslo široce rozptýlené, a museli být dostatečně silní, aby přemohli vetřelce, který se odvážil vstoupit do jejich teritoria. Turečtí ovčáci byli do značné míry závislí na schopnostech svých čtyřnohých strážců. Bohatství mocných se poměřovalo podle velikosti jejich stád, a proto pastevci spoléhali na vynikající schopnosti svých pasteveckých psů. Pokuta za zabití dobrého anatolského psa se vyplácela v obilí a provinilec musel poškozenému odevzdat hromadu obilí, jejíž výška sahala tam, kam by dosahoval zabitý pes zavěšený za ocas. Ve tvrdých podmínkách Anatolie přežívali jen nejsilnější a nejzdravější psi a přirozený výběr psů s nejlepšími pracovními schopnostmi postupně vytvořil pasteveckého psa poměrně jednotného vzhledu, který je nyní mezinárodně uznáván jako anatolský pastevecký pes.
Turecko je rozlehlá země a žije v ní velký počet stád, a proto se mezi anatolci vyskytovaly vždy určité regionální rozdíly v typu, barvě a krevních liniích. Některé kmeny , zvláště ty, jejichž stáda se pásla v nejodlehlejších končinách, žily izolovaně po poměrně dlouhou dobu. Nicméně i takové kmeny spolu obchodovaly a celou neklidnou oblastí se mnohokrát přelévaly jiné nomádské nebo bojovné kmeny, jež si s sebou vedly stáda provázená vlastními psy.
Díky tomuto obchodu a příchozím cizím kmenům získával chov pasteveckých psů na území Turecka potřebnou novou krev a uchoval si svoji dynamiku po celé věky .

Štěňata z našeho chovu: Ayi Bal Browny San- Mar a Ari Beyi Browny San-Mar, 9 týdnů

Místní obyvatelé psy prakticky nikdy nechovali jako společníky nebo rodinné psy, ale někteří psi měli možnost žít se svými pastevci ve vesnicích v době, kdy se stáda připravovala na prodej nebo výměnu. Od anatolských pasteveckých psů se očekávalo, že budou dokonalými strážci a ochránci stád – stejně se předpokládalo, že budou k ostatním vesničanům a především k jejich dětem. Ve vesnicích se hodnotila inteligence a spolehlivost psů podle jejich přístupu k běžným každodenním činnostem. S agresivními psy neměl nikdo slitování a nezřídka skončili s proříznutým hrdlem. Výsledkem této tvrdé selekce je plemeno s vyrovnanou povahou a vynikajícími pracovními schopnosti. Pastevci si dobrých pracovních psů vysoce cenili a někdy se vydávali na dlouhé cesty, jen aby našli pro svého psa vhodného partnera. Naživu ponechávali jen málo fen a ty obvykle zůstávaly ve vesnicích nebo osadách . Stádo většinou provázeli dva nebo tři psi a jen zřídka feny. Nelítostný výběr čekal i narozená štěňata – pastevci většinou ponechávali jen jedno nebo dvě štěňata, aby nahradila stárnoucího psa. Aby se předešlo možnému poranění, mladým psům se krátce kupírovaly uši, z nichž pak zbýval jen malý pahýlek. Poranění ucha totiž silně krvácí a snadno se infikuje hejny much.
Na psy zbývalo vždy jen málo potravy. Odrůstající štěňata dostávala kozí mléko a odřezky, aby vyrostla a zesílila natolik, že byla schopna provázet stádo. Psi nemohli spoléhat ani na to, že dostanou hubenou almužnu skládající se ze šrotu a zbytků. Proto psi, kteří přežili, byli velmi skromní a doplňovali svoji stravu chytáním hlodavců a jiných malých zvířat - nikdy však neublížili zvířatům, jež jim byla svěřena.
Když opět nastal čas a pastevci se museli se svými stády pohnout opět dál, velké kmeny se rozdělily, protože nadměrný počet členů klanu a omezené zdroje, které měla rodina k dispozici by osadu jen přetěžovaly. Kmeny se stěhovaly nejen proto, aby našly novou pastvu pro svá rostoucí stáda a vzrůstající počet členů rodiny – stěhování bylo také přirozeným způsobem zachování hygieny. Pozemky na nichž se stádo páslo déle, zaplavili paraziti a ti mohli způsobit povážlivé ztráty. Psi se znovu dostali na planiny, kde opět strážili stáda. Cenní psi nosili silný železný obojek s dlouhými hroty, který chránil jejich hrdlo před útočníky.
Anatolské pastevecké psy potkáváme v Turecku i dnes – stráží stáda svých majitelů se stejnou věrností a nepodplatitelností jako dnes.
 

Ari Beyi Browny San-Mar, 9 týdnů

Amir Dahi Browny San-Mar, 9 týdnů

 

3. Předchůdci anatolských pasteveckých psů

Zpět na obsah

5. Anatolský pes dnes